Základní škola Jana Palacha v Kutné Hoře

Patrik Liberský: Čurbesajda

Bylo krásného slunného dne a paní Čistá dříve přijela z práce. V tom zazvonil telefon. Volala paní učitelka Aničky a stěžovala si, že Anička si ve škole po sobě neuklízí. A co víc, není na hodiny připravená, nenosí si pomůcky a má nepořádek v aktovce, na stole i ve stole. Všechno má špinavé od barev, protože si neuklízí věci po výtvarce. Paní Čistá se velmi divila, protože se s Aničkou do školy každý den připravuje. Paní učitelce poděkovala a rozloučila se s ní. Když položila telefon, přišla Anička ze školy. Začala se jí vyptávat, zda je pravda, co jí paní učitelka pověděla. Anička se přiznala, ale sama nevěděla, proč se tak chová, když se jmenuje Čistá. Maminka otevřela aktovku a byla překvapená, jaký v ní má Anička nepořádek. Když se chtěla jít podívat do pokoje Aničky, zazvonil domovní zvonek. U dveří stála paní Láryfáry. Chtěla pozvat Aničku k sobě domů na kus perníku. Maminka s pozváním souhlasila, ale Anička si musela uklidit nejdřív v pokojíčku. Pozvala paní Láryfáry dál, aby nečekala na schodech. Společně se šly podívat do pokojíčku a lekly se nepořádku. Paní Láryfáry vysvětlila paní Čisté, aby se na Aničku nezlobila, protože trpí nemocí čurbesajda a ona ví, jak ji vyléčit. Všechny tři šly společně k paní Láryfáry domů. Tam Aničce připravila slibovaný perník, který byl celý špinavý od barev. Anička si toho vůbec nevšimla a snědla ho. Najednou jí po obličeji naskákaly pupínky, kterých se Anička zalekla. Paní Láryfáry ji vysvětlila, že vždy, když si po sobě uklidí, jeden pupínek zmizí.

 

Martin Apltauer: Mlaskavka a srkavka

Rád bych vám přiblížil povídku o tom, jak se léčí mlaskavka a srkavka. Rodiče malého Jakuba Sedláčka byli už velice nešťastní. Jejich syn se chová u stolu jako čuník. Neustále mlaská, srká polévku a pití. Zavolají paní Láryfáry a požádají jí o radu. Paní Láryfáry jim zapůjčí čuníka Kvida, který je vzdělaný a u stolu se chová jako na recepci u britské královny Alžběty. Od čuníka se pak Jakub naučil, jak se má správně chovat u stolu.

 

Ondra Klér: Žalobajda

Byly jednou dvě děti, sourozenci. Dívka se jmenovala Libuška a hoch František. Neměli ve škole žádné kamarády, protože na ně jen žalovali: Paní učitelko, Pepík mi bere gumu! Paní učitelko, Petr na mě vyplazuje jazyk! A tak pořád dokola. Nejčastěji opakovali: Já to na tebe řeknu! Žalovali i doma jeden na druhého. Neustále se hádali, křičeli a žalovali. Jednoho dne došla mamince trpělivost. Zavolala paní Láryfáry a poprosila ji, aby si obě děti pořádně prohlédla a poradila jí. Paní Láryfáry mamince poradila: Ať vám za každé žalování děti odevzdají jednu svou hračku, uvidíte, že to pomůže. Maminka udělala vše, co jí paní poradila. Děti za chvíli v pokoji neměly žádné hračky. Začaly být smutný. Mamince slíbili, že už nikdy žalovat nebudou. Maminka jim vrátila jejich hračky a od té doby je nemoc žalobajda už nikdy nenavštívila.